Zpracování lnu

Snad asi každý si pamatuje na pohádku Zdeňka Milera, “jak krtek ke kalhotkám přišel“, kde je vysvětleno, jak toto zpracování probíhá.

Zjednodušeně: len se musí vypěstovat, vytrhat, usušit na poli, a potom kropit, máčet, aby došlo k oddělení dřevité hmoty od vláken. Semena se ze lnu získávala pomocí speciálního jednořadého hřebene, zvaného „drhlen“. Potom se len se sušil v menším, v chalupách na kamnech a pecích, ale to bývalo dosti nebezpečné a často od toho vznikaly požáry. Proto vznikaly takzvané pazderny, kde se len sušil a lámal. Ty byly kvůli nebezpečí požáru stavěny dále od okolní zástavby. Někde bylo dokonce nařízeno, že se musel len sušit, jen v obecních pazdernách. V pazdernách se k topení využívalo pazdeří získané olámáním lnu.

Lámání lnu probíhalo na stroji, lamači. Ten se skládal ze dvou dřevěných válců, s podélnými rovnoběžnými příčkami, kterými se točí klikou sem tam, dokud se dřevovina nepřeláme a neoddělí částečně od vláken. Takto upravený len se pak trdlicí "chřástá“ tak dlouho, dokud se neoddělí pazdeří dočista od vláken. K dočištění se pak prameny vláken oflakují oflakovačem. To bylo tvrdé prkénko 60cm dlouhé a asi 5cm široké, po dlouhých stranách seříznuté. Potom se vlákna vochlovala na vochli, na které se pročesávala, jako vlasy. Jen s tím rozdílem, že se hýbal len a ne hřeben. Krátká se vyčesávala, jako koudel. Zbylá dlouhá se potom stočila v takzvaný "obláček". Ten se pak opětovně pročesával vochličkami. Jednou se držel, a druhou se pročesával a tak střídavě. Vyvochlovaná koudel se vějířovitě rozprostřela a navinula na kužel. Takovéto zásobě koudele se říkalo „panenka“. Tato zásoba se pak dávala na trojnožku s tyčí, která se stavěla u kolovratu, Ta se nazývala přeslice. Z ní si pak přadlena nasliněnými prsty vytahovala potřebný počet vláken.

Kolovrat, bylo vlastně vodorovné vřeteno, roztáčené šlapacím pohybem. Pro předení lnu mělo vřeteno, křídlo ve tvaru písmene U, s dírkovými zářezy, které zachycovaly vlákno a navíjely jej na cívku. Vlákno bylo vedeno od „panenky“ přes prsty přadleny do dutého konce vřetene, pak na křídlo, kde se výřezem zachytilo a otáčením zkroutilo. Hotová příze se pak navíjela na cívku. Tímto způsobem, bylo možno přísti, vlákna hrubší i jemná. U nás se jemná nepředla. K odměřování příze sloužil moták (“motovidlo”), který měl přesně danou délku jeden loket. Ta bývávala kontrolována a krátké motáky bývaly zabavovány. Předlo se hlavně v zimě. Znovu se občas předlo za první světové války a tak se kolovraty znovu snesly z půd. Upředené nitě se potom soukali – převíjeli na cívky. To se dělo pomocí vijáku a kolovratu, nebo kolečníku. Ten byl principem podobný kolovratu, jen kolo bývalo větší a vřeteno bylo na boku kola a ne nahoře, jako u kolovratu. Poháněl se také šlapáním, nebo klikou z boku. Na malé cívky se soukalo do „outku“ (cívka byla potom umístěna ve člunku) a na větší cívky “hrubé”, na osnovu.

Tkalcovský stav, se skládal z masivního rámu se dvěma válci. Z jednoho se odvíjela osnova a na druhý se navíjelo hotové plátno. Mezi nimi bylo takzvané brdo. Tím jsou provléknuty nitě osnovy „nitěnkami“(drátky s očkem). Nitěnky brda jsou upevněny v rámech. Střídavým pohybem rámů, vzniká takzvaný „prošup“ – místo, kudy se provléká, člunek s nití. Brdo se ovládalo pedály pod stavem. K tomu, aby vznikl prošup, jsou potřeba minimálně dva rámy, v praxi se jich však používalo více, nejčastěji čtyři. Brdem je určeno, jak bude vypadat výsledná látka. Proto se tedy říká: „na jedno brdo“, protože z jednoho brda byl výsledek vždy stejný. Outková nit se potom přirážela bidlenem k již hotové tkanině. Na bidlenu byl připevněn takzvaný paprsek, což byl kovový hřeben. Osnova se musela šlichtovat (naškrobit), aby se zmenšilo množství přetrhů osnovních nití.
Někteří odběratelé látek, tkalcům brda i dodávali, aby zaručily to, že bude mezi jednotlivými tkalci stejný výsledek práce. Stejně tak dodávali i osnovy, nebo napředené nitě ke tkaní. Záleželo na konkrétním faktorovi. Tkalo se i po nocích, při nepatrném plamenu petrolejové lampy. Muž tkal přes půlnoc, pak zasedla žena. V neděli a o svátcích, se netkalo. V sobotu se tkalci trousili s hotovými plátny k Nové Pace, nebo Pecce k faktorům odvádět zboží. Práce to byla velmi mizerně placená a bohatli z ní jen obchodníci. Od 60. let 18. století přízi tkalcům dodávali už převážně jen obchodníci a tkalci se tak na nich stali, ještě více závislí. Posledních pár stavů klapalo v Radkyni v dobách první světové války. Len se v Radkyni pěstoval i během druhé světové války a po ní, cca do 60. let. Zpracovával se, ale již jen průmyslově. Jeho produkci zaštiťovali Zemědělské družstevní podniky horských okresů v Nové Pace. Ty měli přímo lnářský odbor. Poskytovali zemědělcům osivo a vykupovali len na zpracování. Len u nás postupně zcela vytlačila dovážená bavlna.