Language selection
|
První přijímače. První přijímače si z velké části konstruovali jejich majitelé sami. V počátcích to bylo dosti legislativně zkomplikované. Byl zde strach, že posluchači mohou zaslechnout i tajné vojenské zprávy, nebo zprávy úřadů. Proto první koncese byly udělovány jen státně "spolehlivým" občanům, pod příslibem mlčenlivosti o zaslechlých zprávách. Dále také byl silný zájem státu a firmy Radioslávia, mít v tomto odvětví jistý monopol. Měli zájem prodávat přijímače již hotové, stavitelé tak museli schémata svých přístrojů posílat ke schválení a podávat nejrůznější žádosti na úřady. Ale i tak existovalo mnoho nejrůznějších návodů, jak si vyrobit i nejrůznější součástky. Dokonce kvůli tomu měla spousta radioamatérů problémy se zákonem. K podstatnému zjednodušení vydávání koncesí došlo v roce 1925, když jejich udělováním byly pověřeny poštovní úřady. Návod, jak to provést, z roku 1926. S vývojem radioprůmyslu a kladením vyšších nároků na přijímače, se více začaly prosazovat tovární přijímače. Základní dělení prvních přijímačů je na krystalky (nepotřebovali napájení) a lampové, bateriové přijímače. Krystalka ke svému provozu využívala energii zachycenou anténou. Vyžadovala proto dobrou anténu, uzemnění a blízkost vysílače. Mezi prvními lampovými přijímači, byly rozšířeny takzvané "Allkoncerty". Ty bývaly vybaveny nejrůznějšími odklápěči cívek a několika lampami. V typickém "allconcertu" se nacházely tři výměnné cívky. Jedna antenní a dvě vazební v odklápěči. Ke změně rozsahu přijímaných stanic bylo nutno přeměnit sadu cívek za tu, která byla určena na daný rozsah. Naladění allkoncertu bylo dosti nepraktické a pro začátečníka velmi komplikované. Jak se jednolivé přijímače ovládaly? V různých obměnách allconcerty vyráběla velká část radiofirem. Proslulý je návod na stavbu třílampového Allkoncertu od ing. Franty Štěpánka. Postupně allcocerty začaly vytlačovat nějrůznější jiné konstrukce, například neutrodyny. Vývoj postupně spěl k heterodynům.
Krystalky. Krystalka ke svému provozu využívala energii zachycenou anténou. Vyžadovala proto dobrou anténu, uzemnění a blízkost vysílače. Hlavní částí krystalky byl paralerní rezonanční obvod složený z kondenzátoru a cívky a takzvaný detektor, který fungoval, jako dnešní hrotová polovodičová dioda. Jeho ovládání vyžadovalo zkušenost, aby se na krystalu našlo to nejlepší místo. Krystalek se vyrábělo nepřeberné množství. Lišily se konstrukčně hlavně způsobem ladění, např: běžcové, variometrové, kondenzátorové, přepínačové, s nejrůznějšími odklápěči atd.. Dokonce existovaly i krystalky dvoudetektorové, např.: stavebnice Ak2. Zvuk z krystalky mohl být reprodukován pouze vysokoohmovými sluchátky Pokud její majitel chtěl zvuk z krystalky poslouchat na "tlampač", musel ke krystalce připojit lampový zesilovač. Dokonce se některé krystalky vyráběly už se zesilovačem v jedné skříňce, například přístroj firmy křižík ,nebo amatérská krystalka s NF zesilovačem. S nárůstem stanic v "éteru" začaly být krystalky dovybavovány různými odlaďovači.
Napájení prvních přijímačů. První lampové přijímače byly napájeny výhradně z baterií. Pro žhavení elektronek bylo potřeba žhavící baterie a k zajištění anodového napětí sloužila anodová baterie. Ta bývala jak kyselinová, tak složená z jednotlivých bateriových suchých článků v dřevěném pouzdře. Vyráběly se též už hotové, u kterých si majitel podle lamp zvolil příslušné zdířky. Podle konstukce přístroje, vyskytuje se někdy v něm i plochá baterie pro zajištění mřížkového předpětí. Dobíjet se musel hlavně žhavící akumulátor a jeho udržování bylo dosti nákladné, zvláště v době, kdy ještě téměř neexistovala jednotná rozvodná síť a lidé si museli někde za úplatu nechávat žhavící baterii dobíjet, třeba v blízkém mlýně. Napapájení se do přístroje přivádělo nejčastěji přes trojvidličku, aby se vyloučilo přehození kontaktů, při připojování napájení. Viz obrázek níže. Až o mnoho později se začínají objevovat první síťové "eliminátory", k napájení přijímačů. Síťové eliminátory byli nejprve anodové (B) a později i na žhavení (A). Je to dáno tím, že první elektronky musely být žhaveny pouze stejnosměrným proudem. Velmi rozšířené byly síťové B - eliminátory Philips, které existovaly v nejrůznějších provedeních. Vyráběly se i dobíječe, které žhavící baterii neustále dobíjely ze sítě.
Tlampače a sluchátka. Z počátku byly přijímače vybaveny vysokoohmovými sluchátky, nebo trychtýřovými reproduktory, ve kterých byl systém podobný sluchátku. Zvuk z něj se trychtýřovou ozvučnicí zesiloval. Dokonce byly i samostatné trychtýře, na které se připojovala sluchátka a zvuk z nich se trychtýřem zesiloval, aby ho mohly poslouchat i ostatní posluchači. Trychtýře se vyráběly z nejrůznějších materiálů: dřevo, kovy, plasty, i papír.
Radioliteratura. K rozvoji rádia nemalou měrou přispělo vydávání spousty, časopisů, knížek, stavebních návodů a propagačních brožur. Bývaly v nich návody k postavení všech součástek k rádiu. Od odporu, kondenzátorů, reostatů, po elektronky, tlampače a baterie. To vše v domácích podmínkách, záleželo jen na zručnosti stavitele. V počátcích měl u nás velmi důležitou úlohu časopis Radioamatér, který byl z počátku vydáván, jako příloha časopisu Nová epocha od roku 1922. Později se osamostatnil. V něm zveřejňoval své návody spolu s ostatními autory proslulý Franta Štěpánek, veliký propagátor rozhlasu u nás. Ten byl též šéfredaktorem tohoto časopisu v jeho počátcích.
|
