1009216



Česky          English
Language selection

Zpracování lnu

Snad asi každý si pamatuje na pohádku Zdeňka Milera, “jak krtek ke kalhotkám přišel“, kde je vysvětleno, jak toto zpracování probíhá.

Zjednodušeně: len se musí vypěstovat, vytrhat, usušit na poli, a potom kropit, máčet, aby došlo k oddělení dřevité hmoty od vláken. Semena se ze lnu získávala pomocí speciálního jednořadého hřebene, zvaného „drhlen“. Potom se len se sušil v menším, v chalupách na kamnech a pecích, ale to bývalo dosti nebezpečné a často od toho vznikaly požáry. Proto vznikaly takzvané pazderny, kde se len sušil a lámal. Ty byly kvůli nebezpečí požáru stavěny dále od okolní zástavby. Někde bylo dokonce nařízeno, že se musel len sušit, jen v obecních pazdernách. V pazdernách se k topení využívalo pazdeří získané olámáním lnu.

Lámání lnu probíhalo na stroji, lamači. Ten se skládal ze dvou dřevěných válců, s podélnými rovnoběžnými příčkami, kterými se točí klikou sem tam, dokud se dřevovina nepřeláme a neoddělí částečně od vláken. Takto upravený len se pak trdlicí "chřástá“ tak dlouho, dokud se neoddělí pazdeří dočista od vláken. K dočištění se pak prameny vláken oflakují oflakovačem. To bylo tvrdé prkénko 60cm dlouhé a asi 5cm široké, po dlouhých stranách seříznuté. Potom se vlákna vochlovala na vochli, na které se pročesávala, jako vlasy. Jen s tím rozdílem, že se hýbal len a ne hřeben. Krátká se vyčesávala, jako koudel. Zbylá dlouhá se potom stočila v takzvaný "obláček". Ten se pak opětovně pročesával vochličkami. Jednou se držel, a druhou se pročesával a tak střídavě. Vyvochlovaná koudel se vějířovitě rozprostřela a navinula na kužel. Takovéto zásobě koudele se říkalo „panenka“. Tato zásoba se pak dávala na trojnožku s tyčí, která se stavěla u kolovratu, Ta se nazývala přeslice. Z ní si pak přadlena nasliněnými prsty vytahovala potřebný počet vláken.

Kolovrat, bylo vlastně vodorovné vřeteno, roztáčené šlapacím pohybem. Pro předení lnu mělo vřeteno, křídlo ve tvaru písmene U, s dírkovými zářezy, které zachycovaly vlákno a navíjely jej na cívku. Vlákno bylo vedeno od „panenky“ přes prsty přadleny do dutého konce vřetene, pak na křídlo, kde se výřezem zachytilo a otáčením zkroutilo. Hotová příze se pak navíjela na cívku. Tímto způsobem, bylo možno přísti, vlákna hrubší i jemná. U nás se jemná nepředla. K odměřování příze sloužil moták (“motovidlo”), který měl přesně danou délku jeden loket. Ta bývávala kontrolována a krátké motáky bývaly zabavovány. Předlo se hlavně v zimě. Znovu se občas předlo za první světové války a tak se kolovraty znovu snesly z půd. Upředené nitě se potom soukali – převíjeli na cívky. To se dělo pomocí vijáku a kolovratu, nebo kolečníku. Ten byl principem podobný kolovratu, jen kolo bývalo větší a vřeteno bylo na boku kola a ne nahoře, jako u kolovratu. Poháněl se také šlapáním, nebo klikou z boku. Na malé cívky se soukalo do „outku“ (cívka byla potom umístěna ve člunku) a na větší cívky “hrubé”, na osnovu.

Kolovrátek.

Tkalcovský stav, se skládal z masivního rámu se dvěma válci. Z jednoho se odvíjela osnova a na druhý se navíjelo hotové plátno. Mezi nimi bylo takzvané brdo. Tím jsou provléknuty nitě osnovy „nitěnkami“(drátky s očkem). Nitěnky brda jsou upevněny v rámech. Střídavým pohybem rámů, vzniká takzvaný „prošup“ – místo, kudy se provléká, člunek s nití. Brdo se ovládalo pedály pod stavem. K tomu, aby vznikl prošup, jsou potřeba minimálně dva rámy, v praxi se jich však používalo více, nejčastěji čtyři. Brdem je určeno, jak bude vypadat výsledná látka. Proto se tedy říká: „na jedno brdo“, protože z jednoho brda byl výsledek vždy stejný. Outková nit se potom přirážela bidlenem k již hotové tkanině. Na bidlenu byl připevněn takzvaný paprsek, což byl kovový hřeben. Osnova se musela šlichtovat (naškrobit), aby se zmenšilo množství přetrhů osnovních nití. Princip tkalcovského stavu.Princip tkaní.jpg
Někteří odběratelé látek, tkalcům brda i dodávali, aby zaručily to, že bude mezi jednotlivými tkalci stejný výsledek práce. Stejně tak dodávali i osnovy, nebo napředené nitě ke tkaní. Záleželo na konkrétním faktorovi. Tkalo se i po nocích, při nepatrném plamenu petrolejové lampy. Muž tkal přes půlnoc, pak zasedla žena. V neděli a o svátcích, se netkalo. V sobotu se tkalci trousili s hotovými plátny k Nové Pace, nebo Pecce k faktorům odvádět zboží. Práce to byla velmi mizerně placená a bohatli z ní jen obchodníci. Od 60. let 18. století přízi tkalcům dodávali už převážně jen obchodníci a tkalci se tak na nich stali, ještě více závislí. Posledních pár stavů klapalo v Radkyni v dobách první světové války. Len se v Radkyni pěstoval i během druhé světové války a po ní, cca do 60. let. Zpracovával se, ale již jen průmyslově. Jeho produkci zaštiťovali Zemědělské družstevní podniky horských okresů v Nové Pace. Ty měli přímo lnářský odbor. Poskytovali zemědělcům osivo a vykupovali len na zpracování. Len u nás postupně zcela vytlačila dovážená bavlna.